Dva dny lodí po Mekongu (Houay Xai - Pakbeng - Luang Prabang)

Projíždět se dva dny po řece, kde je k vidění pramálo civilizace, se může zdát někomu nudné, ale jiný právě toto ocení.

slowboat

Řeka Mekong je sice dopravní tepnou Asie, ale na severu Laosu je to spíš poklidná plavba mezi břehy porostlými bujnou vegetací, pralesem a občas nějakou tou vesnicí, okolo které místní pěstují kukuřici, zeleninu a bohužel mýtí divoký prales a vysazují banánovníky.
I přesto, je toho ale spoustu k vidění a tak člověk po vyplutí svírá v rukou několik hodin fotoaparát a vyhlíží přírodní scenérie, na březích rochnící se vodní buvoly, vesnice a vesničany, míjející lodě a loďky.

Nakonec však zjistí, že spoustu zajímavého dění se jako na potvoru odehrává na druhé straně lodi. Takže nakonec uzná, že vůbec nejlepší je prostě jenom sedět a hledět.
Vzpomínky totiž nejsou závislé na žádné technologii.

speedboat

Poklidnou scenérii ruší akorát chod motoru. Není tudíž vhodné usadit se v zadní části lodi (v jeho blízkosti), to je pak o uši. Druhým "řvoucím" rušivým elementem je občasné setkání s řítícím se speedboatem, na kterém se krčí cestující pospíchající "někam".

Alms-giving Luang Prabang - tradice ve střetu s turistickým průmyslem

Potkat v Asii na ulici mnicha není opravdu nic výjimečného. Jsou však místa či města, kde je koncentrace mnichů větší než jinde. Mezi takováto města patří i laoský Luang Prabang. Toto město je jakýmsi duchovním a buddhistickým centrem Laosu.

Pro turisty a fotografy je samozřejmě chlapec či muž v oranžovém buddhistickém hábitu nezbytný "úlovek" do fotogalerie z cest po Asii. Proč ne, vždyť to patří přeci ke koloritu země, ale nic by se nemělo přehánět.
Tito muži nechodí do kláštera, aby se z nich staly celebrity se kterými si chce každý udělat selfie a netouží po tom, aby je na každém kroku někdo sledoval a fotil.

Luang Prabang je město, kde se stále dodržuje prastará tradice obdarovávání mnichů (angl. alms-giving).
Zároveň s východem slunce vychází z klášterů procesí mnichů, kteří od věřících obyvatel dostávají dary. Není to žebrání, jak se někteří domnívají. Je to vzájemný akt. Mniši obdarovávají věřícího možností udělat dobrý skutek a ten jim daruje jídlo nebo peníze.
Zní to lákavě, že? Být přítomen takovému spirituálnímu počínání. Asi to bude chtít nějakou přípravu, aby turista "ne-budhista" věděl, jak se má při tomto ceremoniálu chovat a jaká jsou jeho pravidla. Tato informace je běžně dostupná na cedulích v klášterech nebo pomůže vševědoucí internet. Turista, i ten který ceremoniál jen pozoruje, by měl být vhodně oblečen (zahalený hrudník, ramena i nohy), stát v přiměřené vzdálenosti , nestavět se do cesty, nefotit s bleskem, chovat se tiše ...

Pokud si přivstanete a brzy ráno dorazíte na ulici vedoucí od kláštera zjistíte, že realita je bohužel úplně jiná. Pravděpodobně nejprve narazíte na houf turistů v krátkých kalhotách a tílkách, jak pronásleduje mnichy a z bezprostřední blízkosti a mnohdy i s bleskem je fotí jako filmové hvězdy na červeném koberci.
Nelze samozřejmě házet všechny do jednoho pytle. Jsou i tací, kteří stojí uctivě v po vzdálí a jako paparazzi používají svého drona, který krouží a bzučí nad hlavami všech.
Zdá se vám, že ani za celý den nepotkáte po městě tolik turistů jak v tuto časnou hodinu? Máte pravdu. Na tuto "atrakci" svážejí cestovní agentury i turisty ze širokého okolí.

Možná ale budete mít štěstí a při vaší návštěvě to nebude až tak vyhrocené. O tom, že to ale není ojedinělý jev, svědčí i fakt, že místní obyvatelé protestují a město začíná uvažovat o zrušení této tradice.

Takže milý turisto, toto je ukázka jak rozvoj turismu danému místu a situaci rozhodně nepomáhá, ale naopak mu vyloženě škodí.

Laoské vodopády

Laos je vnitrozemský stát, a tak je oproti svým sousedům, kteří mají moře trochu v nevýhodě. Nicméně je to země s tropickým podnebím, kde je přibližně polovina území pokryta pralesem. A protože jsou skoro tři čtvrtiny země hory a náhorní plošiny, jsou to ideální podmínky pro velké množství krásných vodopádů.

Asi nejnavštěvovanější budou vodopády Kuang Si nedaleko města Luang Prabang. Kaskády tyrkysově modrých bazénků jsou lákadlem jak pro fotografy, tak pro příjemné osvěžení v horkém dni. Okolí je i oblíbeným místem pro dělání pikniků, hlavně místních obyvatel.

Množství dalších krásných vodopádů je v okolí města Pakse v oblasti Bolaven Plateau.

Tad Itou

Tad Champi

Tad Champi

Tad Yuang

Tad Fan

Tad Fan

Tad Fan

Betel - pepřovník betelový

S touto rostlinou se v Barmě setkáte doslova na každém kroku. Od čerstvého betelového listu prodávaného na tržnici, stánku s hotovými žvýkacími balíčky až po všudy přítomné "krvavé" plivance všude na chodníku i na silnici a vyduté tváře kolemjdoucích. Uvádí se, že až 90% obyvatel Barmy pravidelně žvýká betel.

Základní ingredience žvýkacího balíčku je betelový list potřený hašeným vápnem, do kterého se zabalí kousek ořechu z arekové palmy. Každý prodejce má i svoje speciality, a tak může být v balíčku přidáno i kousek tabáku, různá koření nebo semínka.

vše co je potřeba k ubalení žvýkacího betelového balíčku

ořechy z arekové palmy

Žvýkání betelu má povzbudivé účinky, zlepšuje náladu, zostřuje reflexy a mírní únavu (což využívají hlavně řidiči).
Při žvýkání dochází k nadměrné produkci slin zbarvených do červena.
Tak jako má v letadle každý před sebou sáček na blinkání, dostane každý v barmském autobuse sáček na plivání. Řidiči pak plivají z okna nebo do plastové lahve od vody.

betelová "trafika"

prodejce ve vlaku

Pravidelné žvýkání betelu způsobuje zčernání a vypadávání zubů, což je patrné někdy už i u starších dětí.

Ústa plná krásných, bílých zubů, které se na vás smějí z bilboardu propagující zubní pastu, vám pak budou připadat jaksi podivně.
Ale časy se mění. Zdá se, že ve velkých městech se hlavně mladé dívky už dnes bez žvýkání betelu obejdou.

Make-up po barmánsku

Ženy, děti a často i muži nalíčení světlým pudrem. To je tak typické pro Barmánce, stejně jako vyduté tváře nacpané betelovými listy a úsměv plný černých zubů.

Prastarý zvyk natírání těla nažloutlým pudrem vyrobeným z kůry stromu thanaka, chránil původně domorodce před žhavým sluncem a obtížným hmyzem. V dnešní době, a hlavně mladá generace, používá tento pudr spíš jako zkrášlovací prostředek.
Faktem zůstává však to, že v horkém počasí pasta na obličeji příjemně chladí a má i další pozitivní účinky na pleť. Zjemňuje ji a svými mírnými antibakteriálními účinky působí preventivně i proti akné.

špalíčky z větve stromu thanaka

Na ulicích a tržnicích se běžně prodávají dřevěné špalíčky a speciální třecí kameny, na kterých se za pomoci trošky vody snadno vyrobí jakési blátíčko, které se následně prsty nanáší na tváře a čelo. V obchodech lze zakoupit již hotová pasta v kelímku, ale to je spíš suvenýr pro turisty. V každé domácnosti i na každém pracovišti najdete jakýsi zkrášlovací koutek. Je to většinou stolička se třecím kamenem, polínkem thanaky, miskou vody a zrcátkem.
Toto náčiní existuje i v miniaturní (kabelkové) podobě.

Vlakem po Barmě

Vlaky v Barmě jsou opravdu zážitkový dopravní prostředek. Komu se však dělá špatně při jízdě v autě či v autobusu, tak ho nelze bohužel doporučit.
Vagóny vypadající jako z doby anglické koloniální éry, na kolejích totiž provádějí neuvěřitelné věci. Poskakují a kývají se každý jiným směrem, protože koleje mají tvar vlnícího se hada, všechno skřípe a vrzá, sedačky v Upper class se sklápějí a otáčejí jak se jim chce, takže někdy i zatoužíte po tvrdé dřevěné lavici v Ordinary class. Procházet z vagónu do vagónu chce trochu odvahy a vykonat potřebu na toaletě bez nehody, je zkouška koordinace celého těla. To vše platí i pro jízdu lehátkovým vozem. Člověk se často ocitá i několik centimetrů nad lůžkem, ale světe div se, i takto se dá usnout.

Central station Yangon

Ale žádný strach. Průměrná cestovní rychlost vlaku je pouhých 20 km v hodině, což je ta správná rychlost na to, aby mohli otevřenými okny volně proletovat motýli a hlavně je pořád na co koukat a co, nebo koho pozorovat.

Projíždíte totiž často v těsné blízkosti obydlí (příbytků bez oken a dveří) a tak se podíváte i do soukromí lidí zde žijících.
Na zastávkách a nástupištích jsou mnohdy tržnice, kde bývá zboží rozloženo i přímo v kolejišti. Vagónem procházejí prodejci s jídlem, pitím a pro domorodce s nezbytným betelem.

Circle line Yangon

Ve vlaku to prostě žije a okolní dění podél trati a na perónech vás pohltí tak, že desetihodinová cesta je nakonec pohodlnější, než být nacpaní v autobuse, který mnohdy není zase o tolik rychlejší a ještě musíte celou cestu poslouchat vytrubování klaksonu nejen vašeho autobusu, ale i všech ostatních dopravních prostředků pohybujících se na silnici. A v neposlední řadě je cesta vlakem o dost finančně výhodnější.

Pokud se člověk vydá vlakem přes hory, například k jezeru Inle, projíždí i nádhernou krajinou, kde výhled neruší ani množství elektrických sloupů a drátů a není narušena ani propletencem silnic a dálnic. Jediné dopravní prostředky v okolí jsou většinou povozy tažené volky.

Goteik viadukt

Vlak míjí spousty stůp, pagod, chrámů a soch Budhů v různých stupních zachovalosti, což je pro Barmu typické.

Ten kdo si z časových důvodů nemůže tento cestovní "luxus" dovolit, může vyzkoušet alespoň tříhodinovou okružní jízdu v Yangonu po místní Circle line.

Nicméně i železnice se začíná rekonstruovat a jestli se bude postupovat takovým tempem jako v ostatních odvětvích, nebude na tomto článku za pár let nic pravdivého.