Betel - pepřovník betelový

S touto rostlinou se v Barmě setkáte doslova na každém kroku. Od čerstvého betelového listu prodávaného na tržnici, stánku s hotovými žvýkacími balíčky až po všudy přítomné "krvavé" plivance všude na chodníku i na silnici a vyduté tváře kolemjdoucích. Uvádí se, že až 90% obyvatel Barmy pravidelně žvýká betel.

Základní ingredience žvýkacího balíčku je betelový list potřený hašeným vápnem, do kterého se zabalí kousek ořechu z arekové palmy. Každý prodejce má i svoje speciality, a tak může být v balíčku přidáno i kousek tabáku, různá koření nebo semínka.

vše co je potřeba k ubalení žvýkacího betelového balíčku

ořechy z arekové palmy

Žvýkání betelu má povzbudivé účinky, zlepšuje náladu, zostřuje reflexy a mírní únavu (což využívají hlavně řidiči).
Při žvýkání dochází k nadměrné produkci slin zbarvených do červena.
Tak jako má v letadle každý před sebou sáček na blinkání, dostane každý v barmském autobuse sáček na plivání. Řidiči pak plivají z okna nebo do plastové lahve od vody.

betelová "trafika"

prodejce ve vlaku

Pravidelné žvýkání betelu způsobuje zčernání a vypadávání zubů, což je patrné někdy už i u starších dětí.

Ústa plná krásných, bílých zubů, které se na vás smějí z bilboardu propagující zubní pastu, vám pak budou připadat jaksi podivně.
Ale časy se mění. Zdá se, že ve velkých městech se hlavně mladé dívky už dnes bez žvýkání betelu obejdou.

Vlakem po Barmě

Vlaky v Barmě jsou opravdu zážitkový dopravní prostředek. Komu se však dělá špatně při jízdě v autě či v autobusu, tak ho nelze bohužel doporučit.
Vagóny vypadající jako z doby anglické koloniální éry, na kolejích totiž provádějí neuvěřitelné věci. Poskakují a kývají se každý jiným směrem, protože koleje mají tvar vlnícího se hada, všechno skřípe a vrzá, sedačky v Upper class se sklápějí a otáčejí jak se jim chce, takže někdy i zatoužíte po tvrdé dřevěné lavici v Ordinary class. Procházet z vagónu do vagónu chce trochu odvahy a vykonat potřebu na toaletě bez nehody, je zkouška koordinace celého těla. To vše platí i pro jízdu lehátkovým vozem. Člověk se často ocitá i několik centimetrů nad lůžkem, ale světe div se, i takto se dá usnout.

Central station Yangon

Ale žádný strach. Průměrná cestovní rychlost vlaku je pouhých 20 km v hodině, což je ta správná rychlost na to, aby mohli otevřenými okny volně proletovat motýli a hlavně je pořád na co koukat a co, nebo koho pozorovat.

Projíždíte totiž často v těsné blízkosti obydlí (příbytků bez oken a dveří) a tak se podíváte i do soukromí lidí zde žijících.
Na zastávkách a nástupištích jsou mnohdy tržnice, kde bývá zboží rozloženo i přímo v kolejišti. Vagónem procházejí prodejci s jídlem, pitím a pro domorodce s nezbytným betelem.

Circle line Yangon

Ve vlaku to prostě žije a okolní dění podél trati a na perónech vás pohltí tak, že desetihodinová cesta je nakonec pohodlnější, než být nacpaní v autobuse, který mnohdy není zase o tolik rychlejší a ještě musíte celou cestu poslouchat vytrubování klaksonu nejen vašeho autobusu, ale i všech ostatních dopravních prostředků pohybujících se na silnici. A v neposlední řadě je cesta vlakem o dost finančně výhodnější.

Pokud se člověk vydá vlakem přes hory, například k jezeru Inle, projíždí i nádhernou krajinou, kde výhled neruší ani množství elektrických sloupů a drátů a není narušena ani propletencem silnic a dálnic. Jediné dopravní prostředky v okolí jsou většinou povozy tažené volky.

Goteik viadukt

Vlak míjí spousty stůp, pagod, chrámů a soch Budhů v různých stupních zachovalosti, což je pro Barmu typické.

Ten kdo si z časových důvodů nemůže tento cestovní "luxus" dovolit, může vyzkoušet alespoň tříhodinovou okružní jízdu v Yangonu po místní Circle line.

Nicméně i železnice se začíná rekonstruovat a jestli se bude postupovat takovým tempem jako v ostatních odvětvích, nebude na tomto článku za pár let nic pravdivého.